Holubí dům

Dnes výjimečně něco od někoho jiného. Dostali jsme s Lojzíkem email od otce Vladimíra Slámečky, který nás před lety oddával. Svým tónem i obsahem nám mluví ze srdce. Stojí za přečtení. Je to přesně to, co by mělo být v této době řečeno.

Dnes jenom pár vět. Asi před hodinou mi došlo, že už žiju ve světě, ve kterém není Václav Břicháček ani Václav Havel.

Včera jsem si četla na internetu článek o tom, jak vypadá činnost v lesní školce, a tiše jsem snila, že by naše děti mohly něco tak krásného taky zažít. Celý den se hrabat v hlíně a stavět si domečky pro skřítky, prolézat mezi větvemi spadlých stromů a šplhat do příkrých svahů. Celý den na vzduchu a v přírodě.

Bětuška a Štěpánka našly v krabici s lupínky jakousi podivnou píšťalku. Protože nás dost iritovalo, že nám pískají u ucha, snažil se jim Lojzík vysvětlit, že píšťalka se používá, když se člověk ztratí v lese a potřebuje přivolat pomoc, a ne na trápení sluchu ubohých rodičů. Holky se tedy vydaly do pokojíčku (do lesa) a tam pískaly a my jsme je museli chodit zachraňovat.

Zdá se, že s rozvojem řeči (a asi taky myšlení) dvojčat se u nás začínají řešit různé problémy, z nichž není jen tak lehké vybruslit. Za poslední dva dny mám dva.

Lojzík nám odjel s kamarády na tradiční podzimní čundr, snad jedinou akci, kterou mu ani trochu nezávidím.

U nás se teď opravdu skoro nic neděje, tak ani není o čem psát. Jsou to jenom takové malé události. A po pravdě mi to vůbec nevadí.

Dnes večer jako skoro každý večer.

Původně jsem chtěla napsat něco o tom, jak jsme prožili léto, ale tohle mi leze do klávesnice samo. Prostě přestávám chápat, co se to v naší zemi děje. Nestíhám sledovat zprávy v médiích a žiju si jen ve svém malém rodinném akváriu, a tak to, co slyším z úst svých náhodně potkaných spoluobčanů, mi nahání husí kůži.